... in the middle of nowhere ...

..aneb Básnické, slepé nebo jiné střevo

Občas mě náhodou osvítí a NĚCO mě napadne (zákeřně a a nečekaně!), ale znáte to...inspirace je rodu ženského a tudíž potvora nevyzpytatelná:) Někdy jenom zabliká a fííííííí - je pryč...i přesto se budu opravdu, ale OPRAVDU snažit zvěčnit zde ojedinělé výplody mého zlenivělého mozku:) Technická - nejnovější přírůstky jsou vcelku logicky řazeny nahoru...ne že by jich tu bylo tolik:-D Ale to jste si asi všimli:-D

22.5.2008 Tak jsem zase jednou po dlouhé době dělala pořádek ve skříni a objevila jsem další z mých slohových pokladů. Dá se říct, že je to skoro muzejní exponát z dob mého výskytu na hlineckém gymnáziu - odhadované stáří 10 let!:D Tuším, že to měla být reportáž z naší třídy pro školní časopis.

Naše třída pod drobnohledem

Při prvním vstupu do třídy 1.S se mi naskytl pohled na vzorně sedící dítka s tváří nevinných andílků zvědavě pokukujících okolo sebe na nové tváře. O přestávkách se mluvilo téměř šeptem, jen někteří odvážlivci rozpředli hovor hodný hlineckého studenta.

Ale první zdání bylo klamné. Již po několika týdnech se z uhlazených, zakřiknutých studentíků stala rozjařená, bujará tlupa chovající se bezprostředně jako chovanci ZOO. Je pravda, že tomu napomohl lyžařský výcvik ve Svratouchu, kde jsme bez přetvářky a falše ukázali své pravé tváře, ale také náš školní výlet do Českého ráje udělal své. To již padly veškeré zábrany a také profesoři měli možnost nahlédnout pod pokličku našich duší a lépe nás poznat. V neposlední řadě je to věk, který z nás činí přímo "učebnicové puberťáky". Projevuje se to např. tak, že nic netušící profesor řekne nějakou větu či poučku, my si to hned přebereme po svém a z výuky je rázem show Mistra Beana. Ti odolnější profesoři to řeší tím, že dál monotónně pokračují v nezáživném výkladu tváříce se, že se nic neděje (ačkoli náš povyk nelze přeslechnout), jiní se nás marně snaží uklidnit, což je provázeno dalším výbuchem smíchu. Když nepomůže ani jedno, ani druhé, sáhnou k té nejkrutější variantě - a sice námi neoblíbené (ba přímo opovrhované) písemné zkoušce. Většinou nám zklapne a pak každý z nás zaloví v nejzazším koutě paměti pro útržky vědomostí, fikanější tahají rozumy ze souseda, z taháků (pokud je mají připravené) či ze sešitů pod lavicí.

Když se tak zamyslím, musím usoudit, že pouze o přestávkách je naše řádění blahosklonně tolerováno profesory. Tehdy dosahuje vrcholu. Děvčata odvážně korzují po chodbách a mlsně pokukují po chlapcích z vyšších ročníků, naproti tomu kluci vymýšlejí, co by komu nekalého provedli. Není žádnou zvláštností, když se obsah batohu studentky z první lavice záhadným způsobem přemístí do nepřehledné kupy v zadním koutě třídy. Další zálibou škodolibých chlapců je lepení pomlouvačných cedulek na záda. Chudák potrefený majitel vizitky se tak s ceduličkou vesele prohání po škole, vystaven kritice ostatních studentů či profesorů.

Jsou zde však i chvilky, kdy jsme vzdělavatelní a tudíž "normální". Právě tehdy nastává čas, abychom se ukázali jako Homo sapiens. Někteří snaživci zvednou ruku, a dokonce vedou dialog s vyučujícím. Tyto světlé okamžiky našeho života pak nenahrávají kantorům k jejich oblíbenému a hojně využívanému rčení: "Jste tu z vlastní vůle a když se vám to nelíbí, můžete přestoupit na univerzitu v Blatně^*."

Doufejme, že v po dobu našeho studia bude těchto světlých chvilek více, k radosti naší i našich vážených profesorů. Co myslíte?

* poznámka: "univerzita Blatno" byla tehdy zdejší zvláštní škola

15.4.2007 Občas mě bavilo psát in English, protože...prostě PROTO...:D

Fall. Icy water. Darkness. Mud hugging me, choking me … water, water everywhere … mortal fear … “Help me! Help! Help! Nooooooo….“

“...oooo!“ I’m sitting in my bed – pale, trembling, sweating figure, lost somewhere between the reality and the fading nightmare. “Just a dream, don’t be silly! You’re still alive...” I’m trying to calm down. Anyway, I can’t help feeling creepy every time I remember the day I saw the face of Death.

Children often do stupid things. Maybe because they don’t think about consequences. Or maybe they simply try to enjoy themselves during a gloomy November afternoon such as we did. We were all about seven years old – me, my brother and two other children.

I can’t remember whose “great” idea it was. It seemed to be good fun to get over a banister and watch the river floating below. “And what about letting go of the banister and catching it quickly while running­? The faster, the better!“ Sure I didn‘t want to be a loser. “It’s easyyyyy!” I yelled. At that moment I grabbed the banister and ... felt nothing but the wind quickly running through my fingers. I fell down to the deep water and disappeared under the surface.

It’s said that when you are dying you can watch your whole life as a one-minute film. It’s not a film. Only feelings and pictures quickly changing as a kaleidoscope. Sun. Mum. Dad. Love. My first step. Shame. Horses. My brother crying. Freedom. Christmas tree. Wind. Anger. Tender touch. Dandelions. Classroom. The first kiss. Teddy-bear’s lost eye. Smile. Raindrops. Smell of roses. Feathers. Pain. Water...deep and blue ... and light ... light!

I suddenly came up blinded by hundreds of sunbeams stinging into my eyes. When I filled my tortured lungs with the life-giving air I felt like a newborn. Welcome back, you little fool. Welcome back.

Up to the moment I can’t believe where I found the strength to get out of the river only by myself. My mum says I had more luck than reason. Luck? Maybe. I’d rather thank to my guardian angel. Thanks you were there. Thanks you were watching me.

28.1.2007 Zase něco možná na zamyšlení...tuhle básničku jsem napsala už dávno a dokonce jsem s ní i vyhrála v jednom studentským časopise...myslím, že není zas tak dobrá, ale je o naději a tu asi potřebujeme všichni...takže si asi zaslouží tady být:)

This Will Never End

11.1.2007 Z úplně jinýho soudku...tohle věnuju všem, kteří to potřebují slyšet a nejvíc mamce... i když některý věci neříkám, neznamená to, že nejsou...

Abyste viděli, že to myslím vážně, rozhodla jsem se s vámi podělit o naprosto unikátní ...jak to nazvat... výtvor, který jsem sepsala coby dítě školou povinné v 6. třídě ZŠ. Včera jsem ho objevila při "debordelizaci" mojí skříně. Pokud si matně vzpomínám, dostala jsem tenkrát 1:-D Což bylo vlastně téměř pravidelně, slohy mě vždycky bavily. Ještě že paní učitelka měla smysl pro humor..:))) Takže pozooooooooooooor, začínáme:

Cesta do pralesa

Vše se událo velmi rychle. Vyhráli jsme. Cenou je prázdninový pobyt pro celou rodinu v Amazonii. Taťka, mamka, já, Sir, Terka a průvodce právě vystupujeme z jeepu. "Cesta končí, nastartujte pěškobus," oznámil nám s poťouchlým úsměvem náš milý průvodce. "Ať je jaký je, přece jen by ještě mohl být užitečný," pomyslela jsem si a nechala jeho narážku bez povšimnutí. Již při prvním kontaktu s divočinou se však jeho osud zpečetil - byl unesen skupinou ochočených goril z nedaleké rezervace. Svorně jsme drželi minutu ticha. No, možná to byla vyjímečně kratší minuta. Vedení se ujal taťka. Jako by na to čekal. Vyzbrojen mačetou a optimismem nás vedl do nitra pralesa. S veselou písničkou na rtech jsme čile hupkali za ním.

S přibývajícími kilometry přestávalo být hupkání čilé. Naše putování připomínalo spíše výšlap důchodců - samé "och!, ach!, jauvajs!". A ještě ke všemu tma jako v p... ralese. Batožina nás tížila k zemi a také veškeré údy vypovídaly poslušnost. "Já už nemůžu," zachroptěl taťka. "Měli bychom rozbít tábor, pokud si nechceme rozbít nosy." Když bylo hotovo, usnuli jsme, jako když nás do vody hodí. Ráno, trochu osvěženi spánkem, jsme zaznamenali značné škody. Potraviny nám roznesla zvěř a také výzbroj byla k nepoužití. Sir zahučel cosi nepublikovatelného o našich Vietnamských spoluobčanech. Zřejmě se v noci kolem stanu přehnalo stádo slonů nebo bůhvíčeho. "Mám hlad!" neúnavně vřeštěla Terka. Mladší sourozenci dokážou být někdy pěkně otravní. Pojedli jsme něco málo z přírody (termití vajíčka, podivné trpké bobule) a rozteklou velkou hořkou čokoládu. Pokračovali jsme dál. Cesta byla utrpením. Museli jsme se prosekávat houštím, liánami, brodit bažinami ve společnosti několika krokodýlů a podobně. Už dávno jsme si nezpívali. Zabývali jsme se jen myšlenkou, jak se odsud dostat.

"Stmívá se," podotkl opět jen tak mimochodem jinak nepříliš výřečný taťka. "Postavíme stan." Poněkud neochotně jsme se vrhli do montování velmi složité konstrukce typu iglú, když vtom...."Tamtamy!!!!" vykřikla Terka. Nechali jsme tyče tyčemi a honem jsme vyrazili v tu stranu. "To je naše záchrana!" zvolala mamka. Hbitý Sir po vzoru oblíbeného hrdiny Jeníčka z perníkové chaloupky vylezl na nejbližší palmu a rozhlédl se kolem. "Už něco vidím! Vypadá to jako vesnice." Kráčeli jsme nejistě kupředu. A náhle.....!!!....jsme je spatřili. Domorodci. "Fuj, ti jsou oškliví a jak jsou pomalovaní!!!" zhnuseně pravila Terka. "A taky to tu strašně smrdí," odvětila mamka a jala se ovívat kapesníčkem napuštěným lacinou levandulovou voňavkou. Voňavka jako vždy udělala své. Mamka omdlela a skácela se. My ostatní jsme zírali s otevřenou pusou a bledostí jsme připomínali křídový papír.

"Lidožrouti," hlesla jsem. Ale to už nás obklopili. Vrhli se na naše tlumoky jako vosy. Vnitřní obsah batohů je nikterak neuspokojil, což dali najevo nesouhlasným mručením. Terezčin batoh však slavil úspěch. Jeho obsahem bylo: prázdné pouzdro od bonbónů Tic-tac, zaječí pacička pro štěstí (bohužel již v rozkladu), věc (totiž jakýsi neidentifikovatelný předmět), utržená a značně proplešlá hlava od panenky Barbie (na níž sestra zkoušela svůj kadeřnický um), gumička do vlasů, papírová růže z pouti, rozbité odrazové sklíčko od kola, Věc (větší neidentifikovatelný předmět) a rozžvýkaná žvýkačka úhledně zabalená do kousku papíru, pravděpodobně toaletního. Tyto předměty - coby největší poklady - putovaly od jednoho k druhému, aby se nakonec dostaly k náčelníkovi. Ten je po důkladném ohlodání (doslova) uložil do trezoru. Přesněji řečeno do kokosové skořápky důmyslně ukryté pod zřejmě již dlouho neobydleným želvím krunýřem. Celý akt byl doprovázen halasným rykem, zvuky tamtamů a nepříčetným řevem Terezky, která přišla o své největší cennosti.

Znenadání se na nás bojovníci vrhli. Začali nás poutat liánami. Sir, připomínající býka v aréně kolem sebe mlátil a kopal jako smyslů zbavený. Bohužel nesprávným směrem. Terčem jeho zloby se stal náš taťka. Tímto byl definitivně vyřazen z boje. Po 3. úderu mezi oči stál jako beránek a ač neznalý jazyků (vyjma mateřského), dokonce za spoutání podékoval učebnicovou frází: "Thank you very much." Nejmenší práci měli s naší maminou. Ona, právě procitajíc z bezvědomí zapřičiněného omamnou levandulovou vůní se slovy: "Supermane, zachraň.....!" opět upadla do těžké mdloby. Pohled na dvě individua sklánějící se nad ní byl prostě nad její síly.

S výkřiky "Zo-še-rem, zo-še-rem!" nás vlečou k obětnímu kůlu jako kance z poslední leče. Běsnění divochů nabývá vrcholu. Skáčou jako šílení. Dusot nohou. Vířící bubny. V hlavě mi hučí...asi budu zvracet. Jdu první na řadu. Zvracím. Unikneme?

"Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa...

....aaaaaaaaaa!!!!" stále křičím, ale pomalu mi dochází, že není proč. Nejistě se rozhlížím po ztemnělém pokoji a pohledem hladím všechny důvěrně známé věci, které mi připomenou jedinou prostou skutečnost. Jsem doma. Byl to jen sen. Pousměju se a s rukou pod hlavou znovu zavřu oči. V polospánku zavadím prstem o drobný zelený lístek, který se mi zachytil ve vlasech....asi to není důležité....

Finito definito:) Mám v záloze několik alternaticních konců - ty už jsem nevymyslela v 6.třídě, ale někdy později...možná je sem časem připíšu taky:)