Jdi na obsah Jdi na menu
 


..aneb Básnické, slepé nebo jiné střevo

 

Občas mě náhodou osvítí a NĚCO mě napadne (zákeřně a a nečekaně!), ale znáte to...inspirace je rodu ženského a tudíž potvora nevyzpytatelná:) Někdy jenom zabliká a fííííííí - je pryč...i přesto se budu opravdu, ale OPRAVDU snažit zvěčnit zde ojedinělé výplody mého zlenivělého mozku:) Technická - nejnovější přírůstky jsou vcelku logicky řazeny nahoru...ne že by jich tu bylo tolik:-D Ale to jste si asi všimli:-D

 

 

22.5.2008 Tak jsem zase jednou po dlouhé době dělala pořádek ve skříni a objevila jsem další z mých slohových pokladů. Dá se říct, že je to skoro muzejní exponát z dob mého výskytu na hlineckém gymnáziu - odhadované stáří 10 let!:D Tuším, že to měla být reportáž z naší třídy pro školní časopis.

 

Naše třída pod drobnohledem

Při prvním vstupu do třídy 1.S se mi naskytl pohled na vzorně sedící dítka s tváří nevinných andílků zvědavě pokukujících okolo sebe na nové tváře. O přestávkách se mluvilo téměř šeptem, jen někteří odvážlivci rozpředli hovor hodný hlineckého studenta.

Ale první zdání bylo klamné. Již po několika týdnech se z uhlazených, zakřiknutých studentíků stala rozjařená, bujará tlupa chovající se bezprostředně jako chovanci ZOO. Je pravda, že tomu napomohl lyžařský výcvik ve Svratouchu, kde jsme bez přetvářky a falše ukázali své pravé tváře, ale také náš školní výlet do Českého ráje udělal své. To již padly veškeré zábrany a také profesoři měli možnost nahlédnout pod pokličku našich duší a lépe nás poznat. V neposlední řadě je to věk, který z nás činí přímo "učebnicové puberťáky". Projevuje se to např. tak, že nic netušící profesor řekne nějakou větu či poučku, my si to hned přebereme po svém a z výuky je rázem show Mistra Beana. Ti odolnější profesoři to řeší tím, že dál monotónně pokračují v nezáživném výkladu tváříce se, že se nic neděje (ačkoli náš povyk nelze přeslechnout), jiní se nás marně snaží uklidnit, což je provázeno dalším výbuchem smíchu. Když nepomůže ani jedno, ani druhé, sáhnou k té nejkrutější variantě - a sice námi neoblíbené (ba přímo opovrhované) písemné zkoušce. Většinou nám zklapne a pak každý z nás zaloví v nejzazším koutě paměti pro útržky vědomostí, fikanější tahají rozumy ze souseda, z taháků (pokud je mají připravené) či ze sešitů pod lavicí.

Když se tak zamyslím, musím usoudit, že pouze o přestávkách je naše řádění blahosklonně tolerováno profesory. Tehdy dosahuje vrcholu. Děvčata odvážně korzují po chodbách a mlsně pokukují po chlapcích z vyšších ročníků, naproti tomu kluci vymýšlejí, co by komu nekalého provedli. Není žádnou zvláštností, když se obsah batohu studentky z první lavice záhadným způsobem přemístí do nepřehledné kupy v zadním koutě třídy. Další zálibou škodolibých chlapců je lepení pomlouvačných cedulek na záda. Chudák potrefený majitel vizitky se tak s ceduličkou vesele prohání po škole, vystaven kritice ostatních studentů či profesorů.

Jsou zde však i chvilky, kdy jsme vzdělavatelní a tudíž "normální". Právě tehdy nastává čas, abychom se ukázali jako Homo sapiens. Někteří snaživci zvednou ruku, a dokonce vedou dialog s vyučujícím. Tyto světlé okamžiky našeho života pak nenahrávají kantorům k jejich oblíbenému a hojně využívanému rčení: "Jste tu z vlastní vůle a když se vám to nelíbí, můžete přestoupit na univerzitu v Blatně*."

Doufejme, že v po dobu našeho studia bude těchto světlých chvilek více, k radosti naší i našich vážených profesorů. Co myslíte?

* poznámka: "univerzita Blatno" byla tehdy zdejší zvláštní škola

 

15.4.2007 Občas mě bavilo psát in English, protože...prostě PROTO...:D

Thank You

 

Fall. Icy water. Darkness. Mud hugging me, choking me … water, water everywhere … mortal fear … Help me! Help! Help! Nooooooo….“

“...oooo!“ I’m sitting in my bed – pale, trembling, sweating figure, lost somewhere between the reality and the fading nightmare. “Just a dream, don’t be silly! You’re still alive...” I’m trying to calm down. Anyway, I can’t help feeling creepy every time I remember the day I saw the face of Death.

Children often do stupid things. Maybe because they don’t think about consequences. Or maybe they simply try to enjoy themselves during a gloomy November afternoon such as we did. We were all about seven years old – me, my brother and two other children.

I can’t remember whose “great” idea it was. It seemed to be good fun to get over a banister and watch the river floating below. “And what about letting go of the banister and catching it quickly while running­? The faster, the better!“ Sure I didn‘t want to be a loser. “It’s easyyyyy!” I yelled. At that moment I grabbed the banister and ... felt nothing but the wind quickly running through my fingers. I fell down to the deep water and disappeared under the surface.

Its said that when you are dying you can watch your whole life as a one-minute film. It’s not a film. Only feelings and pictures quickly changing as a kaleidoscope. Sun. Mum. Dad. Love. My first step. Shame. Horses. My brother crying. Freedom. Christmas tree. Wind. Anger. Tender touch. Dandelions. Classroom. The first kiss. Teddy-bear’s lost eye. Smile. Raindrops. Smell of roses. Feathers. Pain. Water...deep and blue ... and light ... light!

I suddenly came up blinded by hundreds of sunbeams stinging into my eyes. When I filled my tortured lungs with the life-giving air I felt like a newborn. Welcome back, you little fool. Welcome back.

Up to the moment I can’t believe where I found the strength to get out of the river only by myself. My mum says I had more luck than reason. Luck? Maybe. I’d rather thank to my guardian angel. Thanks you were there. Thanks you were watching me.

 

Obrazek

 

28.1.2007 Zase něco možná na zamyšlení...tuhle básničku jsem napsala už dávno a dokonce jsem s ní i vyhrála v jednom studentským časopise...myslím, že není zas tak dobrá, ale je o naději a tu asi potřebujeme všichni...takže si asi zaslouží tady být:)

 

 

This Will Never End

 

Kapky deště pomalu stékají po skle.
Jedna za druhou. Dál a dál.
Mají chuť moře.
A každá z nich nese svůj příběh.
Jako střípky z věčné skládanky,
prchavé okamžiky tonoucí v hlubinách času.
Jen jedinkrát zazáří,
aby přinesly radost, bolest, štěstí, lásku,...
Znovu se nevrátí...upadnou v zapomnění,
stanou se součástí Nekonečnosti.
Ale dokud se kapky života budou vydávat na svou pouť,
zůstanou pečlivě ukryty v našich srdcích.
Teprve až bude pohár naplněn po okraj,
vyzve Osud poslední slzu,
aby napsala svůj příběh.
Ten nejkrásnější....
Příběh Naděje...

Obrazek

18.1.2007 Až do r.2005 jsme každoročně o prázdninách jezdívali na puťák. Vydrželi jsme to celých 10 let! Tak se, děti, pohodlně posaďte, budu vám povídat pohádku, která vznikla na jednom z nich:-D

PS: Všechny postavy a místa jsou smyšlené, jakákoli podobnost se skutečnými žijícími osobami je čistě náhodná a neúmyslná:-D

O Likvidátorech (jak bylo na DEPu 2000)

Za devatero horami, devatero řekami a Devíti skalami žila byla jedna ztřeštěná partička, a protože to byli člobrdíci zruční a šikovní, neřekl jim nikdo jinak než Likvidačni četa. I usmyslel si jednou jejich boss, zvaný též Velký Ha-hů, že by měli také poznat jiné kraje a ne jen sedět doma za pecí. A tak se stalo, že si čtveřice odvážných - Martina, Sir, Jura a Vendy - sbalila svých pět švestek a pod Ha-hůovým vedením vyrazila do světa na zkušenou. Již mnoho vody v řece Chrudimce uplynulo, co poprvé na DEP se rozjeli.
Ani letos nebylo tomu jinak - po páté batožinu svou zabalili a vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím se vydali. Velký Ha-hů, moudrý to brach, ke dvěma jinochům udatným - Sirovi a Jurovi a dvěma dívčinám spanilým - Martině a Dulce další likvidátorku - Máří přibral, by komando jajich větší útočnou sílu mělo.
Za cíl daleké pouti jednomyslně jižní Moravu si zvolili. Když v Telči nohy jejich - z pohodlných vozů Českých drah ještě roztřesené - na pevné zemi spočinuly, jali se Likvidátoři nocleh hledati. Dlouho bloudili, nevěda kam hlavu složit, než z ničeho nic Martina oranžové přibližovadlo Radegastovo spatřila. Zajásali a hned směrem tím se ubírali. Sám Radegast, věhlasný člen štábu, se svou nejvěrnější přítelkyní opicí na krku vstříc se jim přikolébal. Nemalá byla radost všech ze šťastného shledání. A že opravdu Z pekla štěstí naši hrdinové měli, natáčení stejnojmenné pohádky přihlížeti mohli.
Na druhý den zazdálo se Ha-hůovi, že svěřenci jeho příliš aktivity a energie vykazují. I poslal je do Třebíče, by po 40 kilometrech pěší chůze znaveni a vyčerpáni klesli. Stalo se, jak předpokládal. Když naši poutníci v tělocvičně nové síly načerpávali, počaly se jim hlavou překvapivé myšlenky honiti. A že to jsou duše ryze poetické, hned sesedli se a z nevinné hry roztodivné veršíky vznikaly. Pro ukázku některé z nich:
1) Při měsíčku na trávě
jezdí Pepa na krávě.
Plácá Mařku po zadku,
lezou spolu na kladku.

2) Radegast je opilý,
vidí lítat motýly.
Motá se a naráží,
pak se setkal s garáží.
Teď tam leží tiše,
jenom těžce dýše.

3) Malý Pepíček v lese
těžkou kládu nese.
Už je celý ztahaný,
posral čtyři kahany.
Potom kousnul do palce
s chutí víle Amálce.
Amálka se složila,
ciferník si rozbila.
Měla bouli velikou,
zajedla to paprikou.
Teď už ji nic nebolí,
mrtvá leží v posteli.
Zahalena dekou,
leží tam za řekou.

Však únava ta na druhý den se projevila. Martině pravé koleno službu vypovědělo, i po skalách a kluzkých balvanech jako potrefený kamzík nucena skákati byla. Však nevzdala to a hrdě do cíle se dobelhala.
Dnové rychle ubíhali a Likvidátoři mnohé kraje prochodili - z Telče do Třebíče putovali, pak Ivančice, Hustopeče, Kyjov, Buchlovice, Kroměříž a ValMez svou návštěvou poctili.
Též poučení se jim dostalo: "Nevěř nikdy radám místních domorodců, sic zle se ti povede!" Martina, Sir a Jura bláhově na zkratku domorodci jim ukázanou odbočili. Však po chvíli cesta v poli se ztratila a oni ji více nenalezli. Již dvě pole překročili, až stanuli u podivného toku vodního. Z údajně průzračně čistého potůčku odpudivě páchnoucí stoka se vyklubala, kol křovinami a kopřivami hustě obrostlá. Však nakonec zdolali i překážku tuto, přestože cestu svou si prodloužili a po kolejišti vlak svůj dobíhati museli.
Mnohá další nebezpečenství a příhody - ať veselé či smutné - ještě je potkaly, mnohokráte z cesty své sešli a vyzbrojeni jen mapou a vlastním orientačním smyslem do cíle dojíti museli. A když ve ValMezu čas domů se navrátit přišel, brzkého shledání všem popřáli a naposledy si zaveršovali:
Likvidační četa
vždy uprostřed léta
přijede na krátký čas
jistě zná ji každý z vás.
V Hlinsku všichni bydlíme
na puťák se těšíme.
Pod vedením Vaška Plíška
neskolí nás žádná výška.
Všechny kopce zdoláme
ještě si zazpíváme.
Marťa, Dulka, Sir a Jirka
toť osobností velká sbírka.
S novou členkou Máří
dobře se nám daří.
Bere s sebou mastičky
na unavené nožičky.
Jestli nohy vyléčíme
za rok se zas uvidíme!

ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC :-D

Obrazek


12.1.2007 Abych to tu zas maličko odlehčila, tak si můžete přečíst, jak jsem vnímala svůj úplně první den ve škole:-D


1.9. 1989, aneb Jak jsem se (ne)těšila do školy

Svůj první školní den si pamatuju naprosto přesně. Připravená jsem byla perfektně – taková věc se přece musí brát ohromně vážně! Takže jsem doma už od Vánoc chodila s krásnou, zbrusu novou žlutomodrou aktovkou s obrázkem auta. Takovou jsem si představovala, protože prostě růžová nebo červená by byla nemožně holčičí. Jistě chápete, že to by bylo pod moji úroveň. Rodiče mi předem vysvětlili, že ve škole se dozvím spoustu nových věcí. Ale že si už nebudu tolik hrát. Hned mi došlo, že skončila veškerá legrace a cítila jsem to jako velkou zradu. Do školy mě vedli pořádně namíchnutou – i ta zbrusu nová žlutomodrá aktovka s obrázkem auta se mi přestala líbit. Malinko.

Zřejmě jsme - jako tradičně - přišli na poslední chvíli, protože na mě zbylo místo v předposlední lavici u okna. Možná mě tam posadili schválně, protože jsem na svůj věk rozhodně nebyla žádný mrňous. Po obvodu celé třídy stáli tatínkové a maminky a tvářili se dojatě. My jsme seděli v lavicích a tvářili jsme se pro změnu důležitě. Když jsem se trochu rozkoukala, začala jsem navazovat kontakty. Za mnou seděla Jitka – tu jsem znala už ze školky. Neustále mě pobízela, ať si taky pohladím nesměle vypadajícího kluka, co seděl vedle mě. Jako by to byl pes. No, tak jsem ho pohladila. Pes by aspoň zamručel nebo mi olízl ruku, ale tenhle se jen tvářil jako by tam vůbec nebyl. Než jsem mu stačila něco nelichotivého říci, vešla učitelka. Tehdy ještě na nějaký čas soudružka – psal se rok 1989.

Začali jsme malou rozcvičkou – řekla, ať zvednou ruku všichni, kdo se těšili do školy. Zvedl se les rukou. Potom se zeptala, kdo se netěšil. Tentokrát les poněkud prořídl. Přesněji řečeno se nad hlavami všech hrdě tyčila jedna jediná ruka. Moje. Vážení a milí rodičové se zasmáli, kromě těch mých. Těm bylo trapně.

Jakmile nám ale "souška" oznámila, že všechny ty úžasné věci na lavicích si můžeme vzít domů, pomyslela jsem si, že ta škola nebude až tak hrozná. A když mi navíc při odchodu nesmělý soused v lavici pípl "ahoj" na pozdrav, začala jsem se na druhý den docela těšit.



 

11.1.2007 Z úplně jinýho soudku...tohle věnuju všem, kteří to potřebují slyšet a nejvíc mamce... i když některý věci neříkám, neznamená to, že nejsou...

 

Obrazek

 

Andělský trápení

Mami?
Copak?
Zeptej se mě na co myslím.
Na co myslíš?
Jestli tu jsou pořád s námi.
A kdo vlastně?
Andělé. Možná se někdy cítí sami.
Možná jim taky chybí jedna věta.
Maj vůbec ještě křídla celý
když na nich nosí všechnu bolest světa?
Nechci abysme na ně zapomněli.
...
Ty pláčeš mami?
Mami?
...
Ne...jen...to víš, že tě mám ráda...




 

Abyste viděli, že to myslím vážně, rozhodla jsem se s vámi podělit o naprosto unikátní ...jak to nazvat... výtvor, který jsem sepsala coby dítě školou povinné v 6. třídě ZŠ. Včera jsem ho objevila při "debordelizaci" mojí skříně. Pokud si matně vzpomínám, dostala jsem tenkrát 1:-D Což bylo vlastně téměř pravidelně, slohy mě vždycky bavily. Ještě že paní učitelka měla smysl pro humor..:))) Takže pozooooooooooooor, začínáme:

 

Cesta do pralesa

Vše se událo velmi rychle. Vyhráli jsme. Cenou je prázdninový pobyt pro celou rodinu v Amazonii. Taťka, mamka, já, Sir, Terka a průvodce právě vystupujeme z jeepu. "Cesta končí, nastartujte pěškobus," oznámil nám s poťouchlým úsměvem náš milý průvodce. "Ať je jaký je, přece jen by ještě mohl být užitečný," pomyslela jsem si a nechala jeho narážku bez povšimnutí. Již při prvním kontaktu s divočinou se však jeho osud zpečetil - byl unesen skupinou ochočených goril z nedaleké rezervace. Svorně jsme drželi minutu ticha. No, možná to byla vyjímečně kratší minuta. Vedení se ujal taťka. Jako by na to čekal. Vyzbrojen mačetou a optimismem nás vedl do nitra pralesa. S veselou písničkou na rtech jsme čile hupkali za ním.

S přibývajícími kilometry přestávalo být hupkání čilé. Naše putování připomínalo spíše výšlap důchodců - samé "och!, ach!, jauvajs!". A ještě ke všemu tma jako v p... ralese. Batožina nás tížila k zemi a také veškeré údy vypovídaly poslušnost. "Já už nemůžu," zachroptěl taťka. "Měli bychom rozbít tábor, pokud si nechceme rozbít nosy." Když bylo hotovo, usnuli jsme, jako když nás do vody hodí. Ráno, trochu osvěženi spánkem, jsme zaznamenali značné škody. Potraviny nám roznesla zvěř a také výzbroj byla k nepoužití. Sir zahučel cosi nepublikovatelného o našich Vietnamských spoluobčanech. Zřejmě se v noci kolem stanu přehnalo stádo slonů nebo bůhvíčeho. "Mám hlad!" neúnavně vřeštěla Terka. Mladší sourozenci dokážou být někdy pěkně otravní. Pojedli jsme něco málo z přírody (termití vajíčka, podivné trpké bobule) a rozteklou velkou hořkou čokoládu. Pokračovali jsme dál. Cesta byla utrpením. Museli jsme se prosekávat houštím, liánami, brodit bažinami ve společnosti několika krokodýlů a podobně. Už dávno jsme si nezpívali. Zabývali jsme se jen myšlenkou, jak se odsud dostat.

"Stmívá se," podotkl opět jen tak mimochodem jinak nepříliš výřečný taťka. "Postavíme stan." Poněkud neochotně jsme se vrhli do montování velmi složité konstrukce typu iglú, když vtom...."Tamtamy!!!!" vykřikla Terka. Nechali jsme tyče tyčemi a honem jsme vyrazili v tu stranu. "To je naše záchrana!" zvolala mamka. Hbitý Sir po vzoru oblíbeného hrdiny Jeníčka z perníkové chaloupky vylezl na nejbližší palmu a rozhlédl se kolem. "Už něco vidím! Vypadá to jako vesnice." Kráčeli jsme nejistě kupředu. A náhle.....!!!....jsme je spatřili. Domorodci. "Fuj, ti jsou oškliví a jak jsou pomalovaní!!!" zhnuseně pravila Terka. "A taky to tu strašně smrdí," odvětila mamka a jala se ovívat kapesníčkem napuštěným lacinou levandulovou voňavkou. Voňavka jako vždy udělala své. Mamka omdlela a skácela se. My ostatní jsme zírali s otevřenou pusou a bledostí jsme připomínali křídový papír.

"Lidožrouti," hlesla jsem. Ale to už nás obklopili. Vrhli se na naše tlumoky jako vosy. Vnitřní obsah batohů je nikterak neuspokojil, což dali najevo nesouhlasným mručením. Terezčin batoh však slavil úspěch. Jeho obsahem bylo: prázdné pouzdro od bonbónů Tic-tac, zaječí pacička pro štěstí (bohužel již v rozkladu), věc (totiž jakýsi neidentifikovatelný předmět), utržená a značně proplešlá hlava od panenky Barbie (na níž sestra zkoušela svůj kadeřnický um), gumička do vlasů, papírová růže z pouti, rozbité odrazové sklíčko od kola, Věc (větší neidentifikovatelný předmět) a rozžvýkaná žvýkačka úhledně zabalená do kousku papíru, pravděpodobně toaletního. Tyto předměty - coby největší poklady - putovaly od jednoho k druhému, aby se nakonec dostaly k náčelníkovi. Ten je po důkladném ohlodání (doslova) uložil do trezoru. Přesněji řečeno do kokosové skořápky důmyslně ukryté pod zřejmě již dlouho neobydleným želvím krunýřem. Celý akt byl doprovázen halasným rykem, zvuky tamtamů a nepříčetným řevem Terezky, která přišla o své největší cennosti.

Znenadání se na nás bojovníci vrhli. Začali nás poutat liánami. Sir, připomínající býka v aréně kolem sebe mlátil a kopal jako smyslů zbavený. Bohužel nesprávným směrem. Terčem jeho zloby se stal náš taťka. Tímto byl definitivně vyřazen z boje. Po 3. úderu mezi oči stál jako beránek a ač neznalý jazyků (vyjma mateřského), dokonce za spoutání podékoval učebnicovou frází: "Thank you very much." Nejmenší práci měli s naší maminou. Ona, právě procitajíc z bezvědomí zapřičiněného omamnou levandulovou vůní se slovy: "Supermane, zachraň.....!" opět upadla do těžké mdloby. Pohled na dvě individua sklánějící se nad ní byl prostě nad její síly.

S výkřiky "Zo-še-rem, zo-še-rem!" nás vlečou k obětnímu kůlu jako kance z poslední leče. Běsnění divochů nabývá vrcholu. Skáčou jako šílení. Dusot nohou. Vířící bubny. V hlavě mi hučí...asi budu zvracet. Jdu první na řadu. Zvracím. Unikneme?

"Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa...

....aaaaaaaaaa!!!!" stále křičím, ale pomalu mi dochází, že není proč. Nejistě se rozhlížím po ztemnělém pokoji a pohledem hladím všechny důvěrně známé věci, které mi připomenou jedinou prostou skutečnost. Jsem doma. Byl to jen sen. Pousměju se a s rukou pod hlavou znovu zavřu oči. V polospánku zavadím prstem o drobný zelený lístek, který se mi zachytil ve vlasech....asi to není důležité....


Finito definito:) Mám v záloze několik alternaticních konců - ty už jsem nevymyslela v 6.třídě, ale někdy později...možná je sem časem připíšu taky:)

 



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Sladké usínání..

(mamina, 12. 2. 2007 20:19)

Sladké usínání..(to jen abys s tím jak zraješ
nezapomněla...)
Holčičko,můj andílku..
ty malý něžný motýlku-
spinkej už.
Prstíčky,jak z hadích ocásků-
prosíš mě,prosíš o lásku
a já ti ji dávám.
V očičkách tvých se hvězdičky třpytí,
jsou čisté jak studánka,tou čistotou svítí.
Jsi v bezpečí.Tak spinkej.
Holčičko sladká,můj bělásku,
na rtech máš další otázku.
Zas další,dnes možná už po sté.
Ty tvoje otázky..tak naivní a prosté-
a přece mě někdy zaskočí..
Když dívám se ti do očí-
neumím lhát.
Ne,teď nemusíš se bát.
Jsi u mámy.Spinkej.
Jeden tvůj prstíček-neposeda,
jak malý červíček,pokoj nedá-
jak stéblo trávy v horkém odpoledni..
Spinkej,má sladká holčičko.
Spinkej,ty voňavé klubíčko..
..uzlíčku štěstí.
Ještě si polaskám tvé zlaté vlásky.
Spinkej,můj voňavý uzlíčku lásky...
(škoda,že čas tak neúprosně letí...s láskou-mamina)

je to supééérrrr

(Gurowáá, 10. 1. 2007 18:31)

je to superrrrr:-) jsi šikulínka:-) já si zase o volném času občas něco píšu ale takhle skvěle ne:-) je to superrr:-)

ehm..

(Pršut, 9. 1. 2007 19:51)

Fakt paráááda:) ...budu si někde muset sehnat klobouk, abych ho moh smeknout;) ...btw: Kdy vyjde knižní verze?? ;D

sama samičkaaa

(Ladyhawke, 7. 1. 2007 16:47)

jj, v 6. třídě - co se týče vymýšlení blbostí, tak to mi šlo vždycky asi ze všeho nejlíp:-D

teeda, to je úroveň, mám co dohánět

(ali, 7. 1. 2007 14:10)

To myslíš vážně, že jsi tohle napsala v 6. třídě? Tak to se mám co učit. Výborný!